Alan Cooper: The Inmates Are Running the Asylum

17. května 2009 v 21:55 | LR |  Knihovnička
Why High-Tech Products Drive Us Crazy and How to Restore the Sanity


Zajímavé čtení o tom, jak moderní technika zanedbává interakci s uživatelem, proč se tak děje a z čeho bychom si (ne)měli brát příklad.

Kniha začíná mnoha variacemi na téma co se stane, když zkřížíte užitečnou věc s počítačem. Odpovědí je vždy popis těžkopádnosti obsluhy některého přístroje (video, digitální foťák, ....), který nabral spoustu běžně nepoužívaných funkcí za cenu nepřehledného rozhraní. Téma je dále obecně rozebíráno pod pojmem "cognitive friction". Častým přirovnáním pro moderní technologii je tancující medvěd - tancuje velmi neohrabaně a vlastně hrozně nepěkně, ale podivem je to, že vůbec tancuje. Uživatelé jsou tak stavěni do stejné pozice jako diváci sledující medvěda. Ovládání je nepohodlné, ale zázrakem je, že ta věcička vůbec funguje.

Uživatele autor dělí na dvě skupiny - apologists (zastánci) a survivors (přeživší). Ty první jsou typičtí programátoři, kteří byli schopní se vyrovnat se složitostí a to považují za takovou výhodu, že složitost nejen omlouvají, ale i dále propagují (Ano, asi tam patří i "Ovládání Vimu je přeci jednoduché. Třeba pro uložení a ukončení zmáčkneš jen Esc :wq" :-) Druhá skupina se prostě cítí neskutečně blbě, protože nezvládá ovládání, ale přesto je nucena systém používat (prakticky každý, kdo si chtěl vybrat hotovost z bankomatu a musel na obrazovce vybrat typ účtu, ačkoliv má jen jeden).

Programátoři jsou špatní návrháři uživatelského rozhraní, protože vše vidí z pohledu návrhu pro použití funkce a nikoliv z pohledu uživatele, který chce něco udělat, něčeho dosáhnout a nikoliv jen použít funkci. Typického programátora baví složité systémy a prostě mu to nedá, aby alespoň trochu té "krásné" složitosti nepřenesl na chudáka uživatele. Je to vlastně způsob šikany, jakým si mentálně zdatnější jedinci v pozici programátorů honí své ego na těch méně obdařených uživatelích. Autor knihy otevřeně přiznává, že se choval také tak :)

Po rozsáhlé kritice postupů následuje konstruktivní část knihy s popisem zlepšení metod návrhu uživatelského rozhraní.

Definujte si konkrétně zaměřeného uživatele a dělejte produkt pro něj (Personas). S produktem pro všechny je mnohem těžší potěšit alespoň někoho. Posuzujte požadavky zákazníků z původně definovaného pohledu klíčových uživatelů, aby se z produktu nestal rozplizlý neurčitý balík poskládaných funkcí, které zrovna někdo chtěl.

Zaujala mě rozsáhlá kritika špatného iterativního návrhu. Cooper kritizuje postup, kdy se zplácá produkt a vrhne se na trh jenom kvůli tomu, aby se zjistilo, jestli se to uchytí. Když ne, tak se produkt upraví podle připomínek a jde se do toho znovu. Uváděn je příklad prvních třech verzí Windows, které byly nepoužitelné, ale MS prostě tak dlouho nahazoval nové verze, až se to chytlo (Brooks: build one^H^H^H three to throw it away:-). Muselo to stát nepředstavitelně peněz. Tato špatná praktika vedla nakonec k velkému úspěchu a tak je omylem považována za vhodnou. Běžnou firmu tento postup nejspíš položí.

V jedné kapitole je vývoj SW přirovnáván k tvorbě filmu. Filmový štáb věnuje velké úsilí k dokonalé přípravě, aby omezil zbytečné výdaje v nejdražší fázi filmování. Tohle mě na první pohled přišlo jako doporučení waterfall procesu, ale není tomu tak. Autor jen říká, že je levnější realizovat návrh rozhraní na papíře, než až v programu.

S čím v této knize nesouhlasím? Kritika souborového systému a poukazování na jeho nesrozumitelnost pro uživatele je asi oprávněná, ale nabízené řešení, aby programy skrývaly filesystem před uživatelem se mi zdá jako nesmyslné cílení na skupinu začátečníků. Osobně úplně nesnáším programy, které mají vlastní dialogy pro manipulaci se soubory a nebo jsou vázané na jednu složku.

Druhá připomínka je trochu obecnější - popisované postupy a připomínky předpokládají ideální stav, kdy si dokážete najít dostatek prostředků pro realizaci všech možných optimalizací uživatelského rozhraní. Problém vidím v tom, že prakticky neexistuje objektivní posouzení stavu hotovo a každý může říct že teď už to stačí (nebo naopak připomínkovat prakticky do nekonečna, což se u GUI často opravdu děje). Navíc se v celé knize předpokládá, že máte cosi jako osvíceného produktového manažera - návrháře uživatelského rozhraní, který přesně ví, co je pro uživatele dobré a za tím si stojí od začátku do konce. Tohle by si samozřejmě přál každý, ale šance vytvoření produktu na míle vzdálenému skutečným potřebám se snižuje právě iterativním postupem, při kterém se konečný cíl upřesňuje podle aktuálních požadavků. Obdobně tu máme demokracii, která je horší než dokonalý monarcha, ale chrání nás před úplným fiaskem ve formě krutého diktátora.

Závěr knihy vyznívá jako popis další silver bullet v podobě silného návrháře uživatelského rozhraní, který má držet směr celého vývoje a odpovídat za kvalitu produktu. Zcela v souladu Brooksova There Is No Silver Bullet beru doporučení v knize jako další přístup, který za určitých podmínek může přinášet popisované výsledky, ale bezhlavá aplikace situaci asi nezlepší. Autor samozřejmě propaguje svůj postup prodávaný jeho konzultantskou firmu.

Kniha byla poprvé vydána v roce 1999 a myslím si, že nic neztratila na své aplikovatelnosti na současnost, ačkoliv je postavena hlavně na příkladech, které jsou z dnešní perspektivy považovány za téměř historické. Sám autor píše: "We are too busy assimilating new technologies to reflect on the misconceptions surrounding the older ones."

Autorova firma má blog na téma designu a věcí okolo, opakuje se tam i popis konceptů z této knihy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama